Někdo si k osmnáctinám přeje auto, naše Dodavatelka měsíce si ale vybrala jinou cestu. Místo řidičáku si pořídila svou první zrcadlovku. Focení se věnuje už od základní školy a za těch více než deset let praxe si vybudovala nezaměnitelný styl založený na upřímnosti a přirozenosti.

Jako reportážní fotografka se nesnaží o strojené pózy, ale o zachycení čistých emocí, lásky a aktuálního dění. Ať už jde o svatební den, nebo rodinnou procházku, jejím cílem je, aby klienti na foťák úplně zapomněli a prostě si užívali společný čas. Její přístup je osobní, přátelský a plný pochopení i pro ty, kteří se před objektivem stydí.

Jak se dopracovala od prvního kompaktu k profesionální technice Sony, co pro ni znamená správná postprodukce a proč jsou pro ni reakce spokojených klientů tou největší hnací silou? Ponořte se do rozhovoru s fotografkou, která tvoří vzpomínky, co dojímají k slzám.

Jak jste se dostala k focení? Jak dlouho se tomu věnujete?

K focení jsem se dostala už někdy na základce. Vybavuju si to, jako by to bylo včera, kdy jsem našim začala brát foťák… Byl to obyčejný kompakt, ale bavilo mě to od prvního momentu. Fotila jsem přírodu, rodinu, detaily a vlastně všechno možné. Pak jsem začala jen tak fotit kamarády a ono to šlo tak nějak vše samo. Teď už to bude určitě takových 15 let od prvního okamžiku, kdy jsem vzala nějaký foťák do ruky. Více jsem se ale focení začala věnovat až na střední škole a po maturitě jsem se do toho teprve obula pořádně. K 18. narozeninám jsem si dostala penízky, a i když všichni okolo mě si za třeba za větší obnos peněz od rodičů „k dospělosti“ dělali řidičáky a přidávali na pořízení prvního auta, tak já si nadělila svou první zrcadlovku. Takže takhle „více“ se focení věnuji přibližně 10 let.

Pamatujete si na svou úplně první fotku? A co ta, na kterou jste byla opravdu hrdá?

Na úplně první si asi nevzpomenu, to už je vážně dávno. Ale vím, že už na začátcích, kdy jsem tomu sama takzvaně „prd“ rozuměla, jsem měla pár svých favoritů. Ale na tu, na kterou jsem opravdu hrdá, na tu si vzpomenu. Byla to moje první zkušenost se svatebním focením, kde jsem udělala fotku, kterou mám do teď moc ráda. Byl to jeden detailnější snímek od obřadu.

Kdo vás ve focení nejvíce ovlivnil anebo inspiroval?

Fuu, to je dobrá otázka. Kdo mě ovlivnil asi nedokážu říct, jelikož když jsem začínala, tak toho ještě nebylo (třeba skrze sociálních sítí) tolik… Vím ale, že jsem jako mladší objevila Elenu Shumilovou a dlouho pro mě byla její práce jedno velké WOW. V rámci inspirace toho je ale kvantum, jelikož v dnešní době je natolik rozjetý nejen Instagram, ale i spousta dalších platforem, kde se dá inspirovat vším možným. Snažím se ale, držet si v tomto trošku odstup, protože inspirace někdy může přejít v kopírování a to, že tak nějak přebereme styl někoho jiného. Samozřejmě, ale moc ráda sleduju práci mnoha šikovných fotografů. Nemám asi úplně konkrétní jména, ale primárně koukám dost po zahraniční tvorbě.

Jaký typ focení vás nejvíce baví a proč?

Na focení miluju to, že můžu lidi zachytit takové jací jsou… Ty emoce, které mají a lásku mezi nimi. Soustředím se na momenty. Takže jsem spíše reportážní fotograf a myslím si, že tím pádem nejraději zachycuji aktuální dění a atmosféru. Proto jsem asi i primárně svatební fotografka. Na svatbě je těch momentů k zachycení totiž spoustu. Mám ráda párové a rodinné focení, kde je vidět ta radost nejen v dětských očích, ale i ta láska, kterou mezi sebou páry mají.

Jak byste popsala svůj styl?

Řekla bych, že můj styl je takový dost upřímný? Snažím se lidi naladit do příjemné atmosféry… hlavně, aby se se mnou cítili dobře a uvolnili se. Spousta lidí mi totiž přijde na focení nervózních se slovy, že jim musím říkat, co mají dělat, protože nikdy na focení nebyli nebo že z toho mají trošku obavy. Nejsem úplně editoriálový styl fotografa (i když občas fotím i takové fotky, ale přijde mi, že na to člověk musí mít ideálního klienta…), ale spíše reportážní, jak už jsem zmiňovala výše, takže pro mě je důležité právě to zachycování momentů, jenže k těm „momentům“ si musím často maalinko pomoct.

Fotím spoustu věcí tedy přirozeně, formou procházky, kde si povídají nejen mezi sebou, ale i se mnou. Snažím se trošku o to, aby nemysleli na to, že je někdo fotí. Trošku je navádím, aby dělali to a tamto, nějaké blbinky, a tak si všímali hlavně jeden druhého. Proto se snažím vždy přizpůsobit i konkrétně to dané focení klientům, které mám fotit. Vše je to ale i o domluvě a já se snažím už při poptávce, která mi přijde, z lidí dostat jejich představu. Zakládám si hodně právě na komunikaci a na individuálním přístupu.

Jaký fotoaparát a objektivy používáte nejčastěji?

Aktuálně mám dvě těla a několik objektivů. Nejvíc ale využívám Sony A7RIII a Sigmu 35/1.4 aktovku a Sony 85/1.8, ale mám neustále chuť pořizovat si něco nového, což asi bude znát spousta fotografů. Tohle „kombo“ se mi ale nejvíc osvědčilo. Většinou s tím odfotím celou svatbu, ale i menší focení.

Co podle vás dělá fotografii dobrou?

To, že do fotek, člověk může dostat emoce a vzpomínky. Není to vždy úplně jednoduché, ale podle mě právě emoce dělá to, proč máme konkrétní fotku tak moc rádi. A taky vzpomínka.

Jak pracujete se světlem, když nejsou ideální podmínky?

Někdy je to boj, hlavně u některých svatebních míst, kdy nejsou ideální podmínky třeba téměř v ničem, nejen se světlem. 😀 Ale snažím se. Podle mě by fotograf měl být kreativní duše a dobrý fotograf by si měl zvládnout poradit za každé situace. Takže i když se u toho někdy dost zapotím, tak se snažím najít to „ono“. Špatné světelné podmínky nám zase můžou dát úplně jinou fotku, než jsme zvyklí fotit za super světla. Jiné úhly, nasvícení něčím… Dá se s tím vždy nějak vyhrát. Horší to je, když člověka tlačí čas a nemá ani moc prostor něco vymyslet. Každopádně mě samotnou baví si zahrávat i s detaily v rámci světla, které průsvitá a podobně.

Jak důležitá je pro vás postprodukce a jak s ní pracujete?

Extrémně důležitá. Navíc edit je tak trochu styl daného fotografa a tvoří velkou část výsledné práce! Myslím si, že každý fotograf řekne, že nás úprava fotek stojí hromadu času a práce. Někdy jsem i schopná se druhý den k fotkám vrátit, a ještě je přeupravit. 

Jak navazujete důvěru s lidmi, které fotíte?

Pořád o sobě říkám, že jsem taková, že vyjdu s každým a snažím se, aby se v mé přítomnosti lidé cítili příjemně. Jsem hodně přátelská a snažím se veškerou spolupráci s klienty vést osobnější vlně – povídáním i svým přístupem.

Sama za sebe, kdybych si vybírala fotografa, volám samozřejmě i podle jeho práce, aby se mi líbila samotná tvorba i styl fotek líbil, ale také dle toho, jak na mě působí. U svatebního fotografa by pro mě samotnou bylo nejdůležitější to, abychom si sedli jako lidé a abych se v jeho přítomnosti cítila dobře. Proto jsem vždy sama sebou, aby klienti věděli, ke komu na focení jdou a že se nemusí focení, ani ničeho okolo toho, bát. 

Máte nějaký tip, jak se lidé před objektivem mohou uvolnit?

Už jsem to tak trochu zmiňovala v jedné odpovědi. Myslím si, že hodně dělá to, že se snažím zachycovat momenty, ve kterých jsou lidé přirození a sví. Hodně dělá to, že fotíme často formou procházky za ruku, říkám klientům ať si klidně povídají, zkusí se rozesmát nebo prostě vymýšlím, co a jak bychom mohli dělat, aby vznikly přirozené fotky a klienti se cítili dobře, i dle daného prostředí. Myslím si, že hodně dělá i to, že nefotíme úplně po celou dobu, ale chvilkami tlacháme o životě a smějeme se společně.

Po focení semnou mi spousta klientů říká, že to nakonec nebylo vůbec tak hrozné, jak čekali a že si to vlastně i užili, a to dokonce i chlapi, kteří jsou do focení přemluvení svou partnerkou! A to je vždy moc fajn slyšet!

Jak řešíte situace, kdy se focení nedaří nebo klient není spokojený?            

Musím klepat – naštěstí se mi to nestává. A pokud by se mi to stalo, určitě bych se snažila vše vykomunikovat nebo vyřešit. Vše má své řešení. Já to beru tak, jak se to říkává „klient = náš pán“ a proto se snažím vždy dělat vše pro to, aby byli klienti, co nejspokojenější. 

Co vás aktuálně nejvíc baví fotit – máte nějaké téma, které vás teď drží?  

Budu se opakovat, ale právě ta láska a ty emoce, které jsou mezi dvěma lidmi – zamilované pohledy, smích od ucha k uchu. Taky ta radost ze života při rodinném focení, kdy se rodiče rozplývají nad dítkem. Nejraději mám teda párovky a vymýšlení různých focení, která nejsou úplně typická. Třeba v létě jsem se konečně dočkala a povedlo se mi domluvit pár na focení na pouti. Takových nápadů mám spoustu, ale někdy je těžké najít ty pravé modely!

14. Co vás na focení nejvíc naplňuje?

To, že můžu druhým zaznamenávat jejich důležité momenty. Že jim tvořím vzpomínky, které si díky mým fotkám budou moci i za několik let připomenout. Prostě a jednoduše to, že má práce, dělá spoustě lidem radost! 

A taky ta spokojenost klientů. Ta radost v očích, když se semnou loučí na svatbě svatební hosté, kteří mě třeba pochválí v průběhu dne. Pak i ta samotná rekce ve zprávě, kterou mi píšou, když dostanou fotky. Co je víc, než když Vám někdo napíše, že ho fotky dojaly až k slzám…

A velmi mi pomáhá zpětná vazba klientů. Ta mi vždycky dodá extrémní sílu a důvěru v sebe samotnou. I když si za svou prací stojím a vím, že dělám maximum pro to, abych vždy odevzdala, co nejlepší práci a aby klienti odcházeli s pocitem spokojenosti, že si vybrali mě. Jsou ale i období, kdy o sobě pochybuju – kdy si říkám, jestli jsem dost dobrá. Dělá to asi hodně i Instagram, kde si člověk říká, jak dokonalou práci mají ostatní a jestli ta jeho vůbec stojí za to. Pak ale člověk dostane nádhernou zprávu s reakci na fotky a hned si říká, že to je přesně to, proč to dělá.

Je něco, co vás na fotografické profesi štve?

Asi mě štve to, že mám někdy pocit, že fotografové (ale rozhodně neházím všechny do jednoho pytle) jsou vzájemně na sebe někdy až moc zlí. Když si občas všimnu a pročtu si komentáře pod některými příspěvky na soc.sítích, tak mi to připadá jako až moc negativity na jednom místě. Neříkám, konstruktivní kritika je určitě vítaná u všech fotografů, ale bývá mi z toho smutno. Já sama ráda své kolegy/ně podpořím spíše tím pozitivním směrem. Přece jen je za tím spousta práce a někomu trvá déle, než najde svůj styl. A sem tam mám pocit, že daný styl někoho je shazován zbytečně dalšími fotografy. Přitom, někomu se přesně takový styl, líbit může. Tak to je věc, nad kterou se občas pozastavuji v rámci foto komunity. Jinak si myslím, že práce fotografa je skvělá, i přes to, že je náročná!

Jaké máte fotografické sny nebo cíle do budoucna?

Můj největší sen v rámci focení je asi takový, abych se tím i nadále mohla živit, alespoň dalších pár let, a hlavně abych to pořád dělala s tím zápalem, který k focení mám. 

Chtěla bych se trošku zaměřit i na focení jiných věcí než jen lidí a emocí, abych sem tam vyšla z toho stereotypu. Nebo ono focení není samo o sobě úplně stereotypní, ale je fajn sem tam nějaká změna. Baví mě fotit i fashion věci a hodně kavárenský život. Takže pokud bych ale měla říct nějaký cíl, asi by to byla nějaká pravidelná měsíční spolupráce například s nějakou kavárnou či restaurací anebo módní značkou. To by bylo skvělé. 

Vyvíjí se váš styl, nebo máte pocit, že jste ho už našla?

Myslím, že už mám takový ten můj rukopis, který jde poznat. Ráda ale zkouším dělat nové věci, odlišný edit fotky a podobně. Někdy si ale říkám, že vždy, když mám pocit, že jsem se našla, se po nějaké době dostaví takový ten pocit, že by to chtěl změnu, jestli to není pořád to stejné dokola. 

Kolik fotek obvykle nafotíte a kolik z nich nakonec použijete?

U svateb je to hodně o okolnostech. O tom, kolik je hostů, zda se děje spousta věcí jako tradice, hry anebo je to spíše svatba, kde si všichni povídají a na programu moc věcí není. Taky dělá hodně místo a výzdoba, někde je opravdu neustále, co fotit a jinde je to zase skromnější. Nic z toho určitě není špatně, ale na počtu fotek, se to rozhodně podepíše.

Myslím si ale, že průměrně nafotím okolo 2500-3500 fotek, ze kterých edituji vždy určitě 400 fotek, které mám jako takové minimum, které vždy z celodenního svatebního focení odevzdávám. Ve většině případech je ale fotek okolo 500-700.

Jak zachytit “správný moment” – je to náhoda, nebo plán?

Někdy je to o náhodě, někdy plán. Na svatbách je určitě pár momentů, u kterých fotograf už sám ví, kdy přijde to ono, co chce mít zachyceno, protože to z toho bude určitě super fotka. Často je to ale o vyčkávání, protože se nemusí dlouho nic dít a najednou se něco semele a je z toho skvělý výsledek. Moment, kdy se vyskytne spousta emocí, které většinou přichází právě nečekaně.

Jakou radu byste dala začínajícím fotografům?

Nebojte se a zkoušejte, protože nic není hned, vše chce svůj čas. Je třeba fotit a fotit, aby se člověk zlepšoval. Protože focení není jen o držení spouště a cvakání, ale také o tom vědět, jak si nastavit foťák pro danou situaci, o tom, jak komunikovat s lidmi, umět s nimi pracovat, protože si nebudeme nic nalhávat – s některými klienty jde focení samo, ale s některými je to opravdu náročné! Takže to chce vytrvat, nevzdávat ti při prvním neúspěchu. Každý jsme jednou začínal a začátky jsou vždy těžké!

Redakce Svatby v Česku tuto fotografku moc doporučuje, a to nejen pro její krásné fotky, ale i pro její schopnost vytvořit na place uvolněnou atmosféru, kterou si nakonec užijí i ti největší odpůrci focení. Její talent na zachycení „těch pravých“ momentů je přesně to, co dělá svatební album výjimečným.

O tom, jak skvěle umí pracovat s emocemi a světlem, se můžete přesvědčit sami. Její fotografie můžete vidět jak u nás na Instagramu, tak i na webu u mnoha našich článků, které její tvorba zdobí.

Pokud hledáte někoho, kdo do vaší svatební památky vloží kus srdce a individuální přístup, neváhejte se na ni obrátit.

foto: Petra Přívarová, fotimvzpominky